< < Svejkovina
Karel Jaromír Erben -
Hrnečku, vař! MP3
V jedné vsi byla chudá vdova a měla dceru.
Zůstávaly v staré chalupě s doškovou roztrhanou
střechou a měly na půdě několik slepic. Stará
chodila v zimě do lesa na dříví, v létě na
jahody a na podzim na pole sbírat a mladá nosila do města
vejce na prodej, co jim slepice snesly. Tak se spolu živily.
Jednou v létě stará se trochu roznemohla a mladá
musela sama do lesa na jahody, aby měly co jíst; vařily si z
nich kaši. Vzala hrnec a kus černého chleba a šla.
Když měla hrnec plný jahod, přišla v lese k
jedné studánce; tu si k té s tudánce sedla, vyndala
si ze zástěry chléb a začala obědvat. Bylo
právě poledne.
Najednou se tu odkud odtud vzala nějaká stará
žena, vypadala jako žebračka, a v ruce držela hrneček.
"Ach má zlatá panenko," povídá ta
žebračka, "to bych jedla! Od včerejška od rána
neměla jsem ani kouska chleba v ústech. Nedala bys mi kousek toho
chleba?"
"I pročpak ne," řekla ta holka, "chcete-li,
třeba celý; však já domů dojdu. Jen nebude-li
vám tuze tvrdý?" A dala jí celý svůj
oběd.
"Zaplať pánbůh, má zlatá panenko,
zaplať pánbůh! - Ale když jsi, panenko, tak hodná,
musím ti taky něco dát. Tuhle ti dám ten hrneček.
Když ho doma postavíš na stůl a řekneš:
Hrnečku, vař! navaří ti tolik kaše, co budeš
chtít. A když budeš mylsit, že už máš
kaše dost, řekni: Hrnečku, dost! a hned přestane vařit.
Jen nezapomeň, co máš říct." - Tu jí
ten hrneček podala a najednou ztratila se zas, holka ani
nevěděla kam.
Když přišla domů, povídá matce, co se
jí v lese přihodilo, a hned postavila hrneček na stůl a
řekla: "Hrnečku, vař!" Chtěla zvědět,
jestli ji ta žebračka neobelhala. Ale hned se začala v
hrnečku ode dna kaše vařit, a pořád jí bylo
víc a víc, a co by deset napočítal, byl už
hrneček plný. "Hrnečku, dost!" a hrneček
přestal vařit.
Hned si obě sedly a s chutí se jedly; kaše jako mandle.
Když se najedly, vzala mladá do košíčka
několik vajec a nesla je do města. Ale musela tam s nimi dlouho na
trhu sedět, dávali jí za ně málo, až teprve
v samý večer je prodala.
Stará doma nemohla se jí dočkat, už se jí
taky chtělo jíst, a měla zas na kaši chuť. Vzala
tedy hrneček, postavila ho na stůl a sama řekla:
"Hrnečku, vař!" Tu se v hrnečku začala hned
kaše vařit, a sotva se stará otočila, byl už plný.
"Musím si taky pro misku a pro lžíci
dojít," povídá si stará a jde pro to do komory.
Ale když se vrátila, zůstala leknutím jako
omráčená: kaše valila se plným hrdlem z
hrnečku na stůl, ze stolu na lavici a za lavice na zem. Stará
zapomněla, co má říct, aby hrneček přestal
vařit. Přiskočila a přikryla hrneček miskou; myslila,
že tím kaši zastaví. Ale miska spadla na zem a
roztloukla se, a kaše hrnula se neustále dolů jako
povodeň. Už jí bylo v sednici tolik, že stará
odtud musela do síně utéct; tu lomila rukama a
bědovala: "Ach ta nešťastná holka, co to
přinesla; já jsem si hned pomyslila, že to nebude nic
dobrého!"
Za chvilku tekla už kaše ze sedničky přes práh
do síně; čím jí bylo víc, tím
jí víc přibývalo. Stará už
nevěděla kudy kam, i vylezla v té úzkosti na půdu
a pořád bědovala, co to ta nešťastná holka
domů přinesla. Zatím bylo kaše pořád
víc a víc, a netrvalo dlouho, valila se už jako mračna
dveřmi i oknem na náves, na silnici, a kdo ví, jaký
by to bylo vzalo konec, kdyby se byla právě
naštěstí mladá nevrátila a nekřikla:
"Hrnečku, dost!"
Ale na návsi byl už takový kopec kaše, že
sedláci, když tudy večer jeli z roboty domů, nikterak
nemohli projet a museli se skrze kaši na druhou stranu prokousat.
|